Ať žijí duchové – muzikál

Navštívili jsme “rodinný” muzikál Ať žijí duchové a chceme se podělit o naše dojmy. Muzikál je nový, hraje se od 23.4.2016 v Praze v Kongresovém centru (alias v Paláci kultury) u stanice metra C Vyšehrad. Předpokládali jsme, že muzikál bude určen, stejně jako film dětem, ale muzikál míří spíše k dospělákům a pro děti jsou určeny asi pouze písničky.

Muzikál bych asi nenazýval stejně jako film. Pak si mnozí vsugerují, že je inscenován podle filmu a bude stejně kvalitní. Muzikál má ale s filmem společné pouze ty písničky, jinak je vše odlišné. Děj byl přesunut do současnosti a do vesničky, kde se kdysi film na zřicenině hradu natáčel.

Jak děj stručně popsat? Místní parta ochotnického divadla chce na hradě sehrát představení filmu “Ať žijí duchové”. Nejsou si ale jisti svou kvalitou a proto si pozvou hereckou a režisérskou “celebritu” z Prahy, která dorazí i se studenty divadelní fakulty, kteří budou v představení také hrát. A následují peripetie s inscenováním jednotlivých scén filmu a přitom zní i známé filmové písničky.

Aby muzikál nebyl tak “krátký” jako film a divák měl pocit, že za to vysoké vstupné přeci jen v sále pobyl dostatečně dlouho, vložili autoři do muzikálu i další písně J.Uhlíře, které ale s filmem nemají nic společného. Tím pádem je v ději těžké zdůvodňovat, proč by měla zaznít zrovna tato píseň, když s filmem ani s dějem nemá nic společného. Autoři zvolili metodu tak okatých “oslích můstků”, že většinou nějaká postava náhle řekne jedinou větu, která s dějem nemá naprosto nic společného, ale uvede nějakou písničku. Např. tři divadelníci jdou shrbeně po jevišti, načež na ně čtvrtý zvolá: “Tak přeci počkejte vy tři veteráni” a zazní písnička “Není nutno”.

Je pravdou, že do přestávky jsme příliš potlesku neslyšeli. Ve druhé části muzikálu diváky rozproudí velmi pěkná scéna s “trpaslíky”, kteří pracují na opravách hradu. Děj se vleče ke konci, dcera kastelána, která u ochotníků hraje Leontýnku se úspěšně zamiluje do jednoho ze studentů divadelní fakulty, který překvapivě hraje Dlouhého Janka, Jouza se snaží nabízet předražené občerstvení (jako by nestačilo, že je nabízeno i o přestávce mimo představení) a vše postupně směřuje k finále. Zda asi už autoři nevěděli jaký šťastný konec zvolit, tak si připravili hned tři závěrečné pecky:

1. Představitelka Leontýnky svou roli zahrála tak dobře, že ji “celebrita z Prahy” bez přijímacích zkoušek a sama přijme ke studiu na divadelní fakultu. Navíc student zamilovaný do Leontýnky slibuje, že neodjede do Prahy a zůstane.
2. Na zřícenině se náhle objeví Ch.Poulaine, která velmi špatnou češtinou, které většina dětí nerozumí, pronese jakýsi příběh, ze kterého vyplývá, že ona zde kdysi žila a zříceninu hradu nyní dostala v restituci.
3. Restituentka Ch.Poulaine pronese oslavnou řeč o tom, jak hrad zachrání pouze ona, na první pohled se zamiluje do kastelána, načež na hrad přiletí dálkově ovládaná střecha, která symbolizuje opravu hradu.

Co říci závěrem? Jak řekl již Jára Cimrman: “Po přestávce se obecenstvo rozdělí na dvě skupiny – jedni by rádi odešli domů, ale je jim líto, že vynaložili tak velké peníze za tak krátký čas a druzí by také rádi odešli domů, ale zůstanou ze zvědavosti, zda druhá část představení bude stejně slabá, jako první.” Skutečně to vypadá, že je obecenstvo rozděleno a to na dospělé a děti. Dospělí většinou představení srovnávají s filmem a muzikál příliš kladně nehodnotí. Děti většinou děj nechápou, takže ho přehlížejí a čekají na písničky, které se jim líbí, takže tím pádem muzikál hodnotí kladně. Takže na tento muzikál se dá zajít, ale určitě bych na něj nešel opakovaně.